Obnedělní chvilka poezie
Nemít každý rok jinou konfekční velikost
Najít metr čtvereční, kde zmizelo nejvíce životů
Vypěstovat pár černých orchidejí v plicích
Vydávat ignoranci za nezávislé myšlení
Nezabíjet mouchu na vlastní hlavě
Poskytnout ohraničené území těla samovolným hrám
Stanovit postulát k přecházení místnosti
Obrousit z přátelství nátěr falše
Nevychovávat z dětí a psů sobce
Vykázat plast z lože
Negovat nátlak nepředložených předsevzetí
30.6. 2022
Seděla proti němu
Jako křehká past
Poslušní etiketě teprve sedmé schůzky
V salónku každou jarní neděli o třetí
Čas vyměřený šálky na stolku
S titěrnými oušky
Prstolamy pro suky jeho prstů
Stuha sdílnosti se přetrhla
Nikdy neviděl taková víčka
Nikdy neviděla takové dlaně
Složené na kolenou velkých jako dětská temena
Paže jako z porcelánu
Celý salón vykládaný pro jemné uložení porcelánových lidí
Mrkající řasy s klapáním zajížděly do oblouků
Vítr olistil stromy
Od minulé návštěvy
Ale v pokoji byla ještě stará zima
Započínal další duel
Každý obrněn vlastními insigniemi
Přála vysvléci svou příčetnost
Pošetilý, že se domníval, že by mu mohla patřit
Trpělivě čekala, až odejde
Jak se slušelo
Té první soboty ji sledoval
Následujícího odpoledne se ihned ohlásil
Jak doufala
Poté, co ji spatřil na ulici
Šinula se proti němu na svém korábu šatů
S palubou přes téměř celý chodník
Poté, co jej spatřila
Ustoupil stranou a sejmul buřinku
Jak ledabyle budila nepozornost
Nejvíce se strachoval, že začne hrát na harfu
Jako naposledy
Místnost plná hudby, že se nedalo pohnout
Podruhé už by to neunesl
Kradmo spojil všechny její pihy
Body za mříží mraků
Myšlenky padají jak malé dítě ze schodů
Rozkmotřené prsty
Její prchlivost nabývala vrchu
Spořádala o minulé neděli nahryzlé jablko pochybností
Nezbylo z něj ani jadérko
Nedokázala ji udržet ani přísná architektura květin ve váze
Pozoroval její úzkoretou nervozitu kypící v hněv
Konvice kouřila
V očích lesklá výčitka, že opět přišel
Štěstí i neštěstí
Ani jednoho víc
Jak si z nich vybrat
Co říci
To jediné mu vyčítala
Proč vždy přišel a celou propast mezi pozdravy
Mlčel
Život se s nimi otáčel jako šelaková deska
Zpět k té sobotě
Ustoupil stranou a sejmul buřinku
Ale jako by sejmul celou hlavu
Jen ten pohyb
Ta neovladatelná neohrabanost
Pronikla jí jako radioaktivita
Dvě postavy
Když jste je viděli, aniž by se k sobě jakkoli měly
Věděli jste, že mají
Přístroje by to dokázaly zachytit
Jako subatomární zlomeniny
Hned toho sobotního odpoledne s myšlenkami na něj
Vynalezla mechanického býka
11.6. 2022
Chovej se zde s převelikou úctou
Byl to její dům
Můžeš ho užívat
Vše v něm
Jako by to bylo tvé
Ale nesmíš to užívat jako ty
Jen jako ona
To bylo její křeslo
Její nůžky
Její mýdlo
Její lože
Já, její muž
8.5.2022
Hleděla z okna vstříc přídi
večera
Zima zryla krajinu do nové tváře
Větrové bonbony pod stolem
Rafičky svítící jen v sevřené dlani
Boty, které
s někým přišly, ale neodešly
Kapky zamrzly v stromy na skle
Našla další skvrnu na paži
Na práh dopadl list
S
nadějí v hlase řekla: "Už nežije."
3.4.2022
Pojď
Krajinou v bakelitu
Přetrhanými sny o spánku
Podej mi ruku
Odkud vychází to hřmění?
Už se stalo součástí našeho tepu
Přesto jsi teď šťastná
Jen díky prvním sněženkám mezi kameny
Alespoň na okamžik
Přestože je to zakázané
Nemohla sis pomoci
Štěstí je to poslední
Čemu by ses měla chtít bránit
Rašící sněženky ani ušlechtilý smutek
Nic nezmění
Podej mi ruku
I kdyby ti už žádná nezbyla
I kdyby to nebyly mé prsty
Stačí oči
Které ještě věří v jakoukoli pomoc
Dokud jsou tvé
Než pro ně přijdou
Jako pro tvé nebe
Pro tvou louku
Tvé vážky
Tvé nohy
Potřebují tvé oči pro někoho
Kdo vidí stejně jako oni
Pojď
6.3. 2022
Chrupavky času pod nevratným listím
Vlčice pijící z horských očí
Horkých zatajenými sny o pstruzích
Sklady na kůži skály
Kapka deště těsně předtím
Než rozbije tvář k nepoznání
Ženy zavěšené na vlasech
Z páteří mraků
Muži řídící se stíny
Jejich chodidel zanechali
Jen stopy dlaní v blátě
22.2.2022
Možná jsme tam seděli celé odpoledne
Možná jsi nemlčela, jen jsi nevěděla, jak něco říci
Možná jsem se tě zeptal, zda ten stůl byl vždy z kamene
Možná jsme si jen povídali o našem sklonu k nostalgii
Možná jsem přirovnal prostotu ubrusu k tvému břichu
Možná jsem viděl tvé oči propukat v radost
Možná tam ležely neoranžové pomeranče
Možná právě z našich polibků se zima schoulila
Možná jsi mi předala nedoručenou pohlednici
Možná jsi mezitím přišla nebo odešla
Možná už dlouho nemáš onu barvu vlasů
Možná jsem to viděl jen ve skvrně na stěně
22.1.2022
Červánky se derou větvemi
Ještě rozbolavělými větrem
Tvůj člun se teprve učí houpat
Tohle je stojatá voda
Té je život podoben nejvíce
Žádnému zázraku
V zrcadle hladiny stále zpíváš
I když chceš mlčet
Hlavně tam, kam plujeme
Nevidíme slova
Duše se ztrácí v těle
Tak snadno
Najdeme v sobě to nejhorší
To společné
A přesadíme ke břehu
Mezi slunné trávy
Já vím, že to nebylo odmítnutí
I když se mu čekání tolik blíží
V tvém dechu a sevřených pěstech
Ze všech nejpodobnějších poupatům
Tak těžko
Je rozevřu
Naposledy jako poprvé
Není kam se schovat v pláni
Tvých očí
Co vše je třeba stihnout
Než mráz zaplaví hladinu
Tolik si to nepřeješ
Ale víš, že pak ji budeš moci přejít
Tak snadno
11.1.2022
Města
se rozrůstají
duše se
smršťují
Sochy adoptují
podobu kohokoli
platí už
jen ujednání ročních období
Gótové
a Langobardi
prodávají
suvenýry po Římanech
Billboardy
vpíjejí myšlenky
nebo se myšlenky
odlepují z billboardů
Dramatičnost
barokních soch v pohybu
úžina od
rtů přes podbřišek na záda a zpět
Ve
zlomenině poledne
roztroušené
krůpěje snů
Neměli
byste se to snažit pochopit
musíte to
řídit
Ze psů se
ještě kouří
zabydlete
se v ironii, jinak se nedá přežít
Sochy se za
vámi ohlédnou
a pak už
nikdo